Poslání

Naší snahou je nabídnout dětem i rodičům prostředí, kde vyrůstají v duchu křesťanských hodnot. Výchova v naší školce vede děti nejen k víře, ale také k samostatnosti, schopnosti rozhodování, radosti ze hry i učení a k budování vztahů s ostatními.

V bezpečné a laskavé atmosféře mají děti možnost poznávat sebe sama, učit se spolupracovat a objevovat svět kolem sebe. Mateřská škola je pro nás přirozeným doplněním rodiny, s celodenním programem a podporou pro každé dítě.

Pečujeme o rozvoj celé osobnosti dítěte – duchovní, sociální, citové i tělesné. Naším cílem je probudit v dětech touhu poznávat, zkoumat, učit se a tvořit.

Vzdělávání probíhá především hrou, která odpovídá přirozeným potřebám dětí. Pracujeme ve věkově smíšených skupinách, což přináší dětem cenné zkušenosti a vzájemné obohacení.

Jednou týdně nás navštěvuje farář římskokatolické církve P. Petr Bulvas, kazatel Milan Kantor nebo bratři Juniper a Antonín. Společně si s dětmi povídají o víře, o životě, zpívají a hrají scénky. Jejich návštěvy si velmi vážíme – přinášejí dětem i nám všem nové podněty a radost ze sdílené víry. Duchovní se účastní i některých slavností a svátků, pro které připravují vlastní program.

Vyprávění biblických příběhů

Při práci s biblickými příběhy bereme ohled na věk a možnosti dětí. Malé dítě vnímá hlavně konkrétní věci, teprve později se učí chápat abstraktní významy. Proto naším cílem není, aby si děti příběh doslova zapamatovaly, ale aby prostřednictvím jednoduchého vyprávění poznaly základní hodnoty – jako je laskavost, přátelství nebo pomoc druhému.

Volíme proto příběhy, které jsou jasné, srozumitelné a snadno propojitelné s každodenním životem. Například když dětem vyprávíme o Ježíšově vztahu k nemocným a celníkům, zdůrazníme, že je neodmítal, ale měl je rád a chtěl jim pomoci.

Biblické příběhy dětem nikdy nečteme přímo z Bible – vždy je převyprávíme tak, aby jim porozuměly. Z dlouholeté zkušenosti už víme, které příběhy jsou dětem blízké a kterým se naopak raději vyhnout. Není to náboženská výchova v užším smyslu, ale spíše mravní a citová výchova, která dnes v mnoha mateřských školách chybí.

Pedagog, který příběh vypráví, musí téma dobře znát a chápat jeho hlavní poselství. Nejde o časté používání slova „Bůh“, ale o to, aby děti Boží blízkost mohly zažít v prostředí důvěry, lásky a naděje, které jim školka nabízí.

Děti často při vyprávění kladou nečekané otázky: „Kde Bůh bydlí? Jak vypadá? Jak ho můžeme slyšet? Může někdo žít, když zemře?“ V takových chvílích odpovídáme pravdivě – říkáme jen to, čemu sami rozumíme a čemu věříme. Pokud něco nevíme, otevřeně to přiznáme. A i v tématech, jako je smrt a umírání, se vyhýbáme lacinému utěšování. Raději dětem nabídneme naději – že i tam, kde už lidsky není jistota, může existovat důvěra a víra.